Laskavé Laskonky

10. ledna 2007 v 20:58 | Fabi |  *Jednorázovky*
Název: Laskavé laskonky
Autor: Corny a janek
Přístupnost: Všichni, kdo vydrží bez újmy na zdraví jevy, obsažené ve varování. Jinak asi tak nejspíš od 15 let. ;o)
Pár: Mnoho párů, vážných i nevážných, občas i odvážných…
Varování: Skřítkofilie, fetišismus, zoofilie a mnoho dalších úchylek, které jsou tak netypické, že autorky jsou zřejmě první, kdo je kdy v HP popsal. Slavný pan Freud se může jít zahrabat. Nebo se alespoň v hrobě pohodlně otočit… Doufáme, že nedojde k prudší rotaci!
Při studiu slovníku cizích slov se zjistilo, že v povídce se nachází ještě: cosi podobného ikonolatrii či ikonodulii; zélotismus; tachypsychismus - hehe, tady jedna z autorek zjistila, že to, pro co se jí občas doma ušklebují, má odborný název… (Znamená to - cituji: zrychlené myšlení, rychlost řeči nemusí stačit rychlosti mluvení. Prostě žvatláte, ale zato velmi rychle!); pansexualismus; panlogismus; panerotismus; možná se najde i nějaký neologismus - např. skřítkonanismus; metabolismus; fanatismus; idiocie; erotismus; dereismus; animismus; abolicionismus; zoomorfismus… Pokud se na některý -ismus či -ii nedostalo, ať se přihlásí - použijeme to někdy příště!
Shrnutí: Už se vám někdy nad hlavou ozvalo tichounké "Techtle - mechtle" a zamilovali jste se např. do svého monitoru? Ne? No tak prostě... o tom je tahle povídka! :-)
Prohlášení: Postavy a kouzelnický svět patří J. K. Rowlingové, která si jich neváží a tímto jí jsou odebrány… No dobrá, to by asi neprošlo, tak ne, přiznáváme, je to Rowly… Ale smrtizobky jsou jen a jen naše a ty si oprávněně přisvojujeme. ;o) A ty nedáme!
Poznámka: Autorky se nemohly shodnout v citoslovcích či zvuku, který provází zamilovávání, a tak použily neutrálních slov "techtle" pro začátek lásky a "mechtle" pro konec…
Postpoznámka: Nezbylo bohužel moc času pro beta-read… Pokud, vážení čtenáři, spatříte chybu, prosíme Vás o laskavé použití kouzla - nechte ji v duchu zmizet… Děkujeme!

LASKAVÉ LASKONKY



Za oknem chlapecké ložnice se z čistého nebe začal snášet podivný chumel. Při pozornějším pohledu se dali rozeznat tři velcí sýčci, kteří mezi sebou unaveně vlekli těžký předmět.
Ron rychle otevřel okno, a na jeho postel dopadl rozměrný balík i s výhružně houkajícími doručiteli. Seamus rychle pomáhal s odvazováním břemene ze sovích nožek a snažil se přitom, aby místo do jeho prstů každá sova zatnula zobák do kousku sovího pamlsku.

"Bezva, mamka posílá svačinku!" vrhnul se Ron na balík.
Po odstranění kostkovaného papíru se objevilo několik sáčků a krabiček s laskominami od paní Weasleyové. Ron popadl první a roztrhnul obal, aniž by ho nějak podrobně zkoumal.
"Hmmm, tohle je vážně dobré!" mumlal s plnou pusou, "to se mamka vyznamenala, asi má nový recept... Pokud chcete ochutnat, tak rychle, nebudou!" nabízel Harrymu, Seamusovi a Nevillovi lákavě vypadající kulatá sluníčka. Jejich vanilkově medová vůně se linula celým pokojem - kdo by odolal...
Poté, co si Ron nacpal do pusy najednou dva kousky, natáhl se po dopisech, ležících na dně krabice.
"A hele, je tu i dopis od Freda a George!" podivil se. "Slíbili, že mi něco pošlou, ale nadělali s tím hrozné tajnosti... Asi zas nějaké dávivé dortíčky…"

***
Ron otevřel obálku, ale nedostal se ani k přečtení pozdravu, když se dveře ložnice otevřely a do pokoje nakoukla malá šedavá hlava a poulila oči na osazenstvo celé komnaty. Ron i ostatní sebou polekaně trhli, když zpoza dveří vykoukly i obrovské netopýří uši.
Stvoření promluvilo pisklavým hlasem: "Dobby hledá Harryho Pottera po celém hradu, pane. Dobby přinesl Harrymu Potterovi dárek." Hlava se trochu nesměle pousmála.
"Dobby… No, pojď dál…" Harry byl návštěvou domácího skřítka poněkud překvapený.

Kolem dveří se teď prosmýkl celý zbytek skřítkova těla a Harry i jeho přátelé si mohli prohlédnout jeho neobvyklé oblečení. Ponožek mu neustále přibývalo, a když na to přišlo, Harry se při pohledu na něj i jeho nohy vždy divil, kolik existuje křiklavých barev a prapodivných vzorů.
Tentokrát měl Dobby na hlavě uvázanou na stranu zelenou kravatu s obrázkem zlatonky a Viktora Kruma. V ruce držel něco, co sice přitahovalo Harryho pohled, ale zároveň si byl skoro jistý, že to nevěstí nic dobrého. Byl to malý, ulepený balíček, převázaný rudou stužkou a ozdobený pampeliškou.

"Dobby přinesl Harrymu Potterovi dárek, pane," zopakoval opatrně skřítek.
"Já… Děkuji, Dobby, ale já dnes narozeniny neslavím…" Chlapec se zdál být dokonale vyvedený z míry.
"Dobby ví! Harry Potter slaví narozeniny v červenci! Dobby už dárek na pánovy narozeniny má, ale tohle Harrymu Potterovi přinesl, protože Harry Potter je velký kouzelník…"
Dobby položil Harrymu k nohám balíček a napjatě si dlouhými prsty žmoulal lem skotské sukně.

Z balíčku na svět vykoukly ponožky. Byly kanárkově žluté s fialkovým vzorem. Harry by si jen těžko dokázal představit něco kýčovitějšího a nevkusnějšího, ale přesto Dobbymu poděkoval. Skřítek dojatě zamáčkl slzu a hlučně popotáhl. Harry se přinutil vzít ponožky do ruky a silou vůle překonat odpor k těm příšerným barvám a strašidelnému vzoru. Vytáhl zpod postele kufr a ponožky položil na jeho dno, zakryté starým prádlem. Vtom se odněkud záhadně ozvalo tichounké "techtle" - a Ron, který dosud jen v úžasu na Dobbyho zíral, se zdvihl z postele a bojovně vystrčil bradu.

"To nemyslíš vážně, Harry. Dobby si chudák s ponožkami dal takovou práci! Vždyť určitě celé noci nespal. A nechceš mi snad namluvit, že to dělal jen proto, abys je mohl uložit na dno kufru? Tak já ti něco povím! Tohle je pohrdání pracujícím lidem! Vůbec Dobbymu nejsi vděčný za tu oběť! Každý večer uklízí naši společenskou místnost a vyhazuje Snapeovy nepodařené karikatury, pak nám jde připravit snídani, aby se ráno na stolech objevila čerstvá vejce a teplé kakao, zatímco on dole bdí, aby nám připravil…"

Poslední slovo, které mělo být zřejmě "oběd", jak si Harry domyslel, zatímco si raději rychle navlékal nové ponožky, se ztratilo v žalostném zaskučení. Dobby a Ron evidentně nebyli schopni slova. Dobby si právě utíral nos, podobný rozšláplému rajčeti, do kravaty s Viktorem Krumem. Obličej se mu zkrabatil pláčem a jedna slzička za druhou se mu ztrácela v hlubokých vráskách.
Ron několikrát popotáhl a znovu se dal do řeči. Začal mluvit podivně slavnostně.

"Já ti, Dobby, tímto děkuji jménem všech zde přítomných, magickými schopnostmi obdařených… jménem všech… za práci, kterou pro nás všechny vykonáváš. My si jí totiž… nesmírně vážíme…" A výhružně se podíval po ostatních pohledem, který jasně prozrazoval, že každý, kdo by si troufl nesouhlasit, zemře pomalou a bolestivou smrtí. Ron sám sebe svými slovy opět dojal a svou slavnostní řeč ukončil táhlým smrkem.
Znenadání se vrhl k Dobbymu a objal ho. Dobbyho rajčeti podobný nos byl násilím vtisknut do Ronova hnědého svetru. Skřítka náhlý výpad tak šokoval, že zůstal zcela nehybný a pouze třepal svými netopýřími slechy. Když Ron konečně upustil od snahy malé stvoření udusit a pustil ho, na místě, kde se Dobbyho nos dotýkal svetru, se táhla dlouhá tkanička "čehosi" s lepkavou konzistencí.
Ronovi to však ani trochu nevadilo a pohledem plným něhy dál zíral na domácího skřítka.
"Nechceš laskonku? Je výborná!" Opravdu přál Dobbymu tu radost z laskonky rozplývající se na jazyku.
Dobby něco souhlasně zahuhlal tak zřetelně, jak mu to jen ucpaný nos dovolil, a natáhl ulepenou ručku po laskonce. Dal si ji do pusy a posadil se vedle Rona a Harryho na postel.

"Mechtle."
Ron náhle pocítil mírný odpor k malému šedému tvorovi vedle sebe. Neměl ponětí o příčině svého chování v posledních pěti minutách, ale rozhodně to nebylo jeho pravé já, které dojatě posmrkávalo při debatě o práci domácích skřítků. Možná, pomyslel si, nějaké skřítčí kouzlo. Tohle je možná ta příčina, která ponoukla Hermionu k založení SPOŽÚSU. Umínil si, že jí něco přispěje do kasičky.

Dobby spustil dva chuchvalce křiklavých ponožek na podlahu se slovy, že už musí jít.
Náhle skřítek zavrávoral a skoro upadnul. Ron instinktivně přiskočil na pomoc, a - "techtle" - právě v ten okamžik se mu naskytl pohled na Harryho nohu a… ponožku. Byla nádherná. Byla to ta od Dobbyho!
Rychle skřítkovi pomohl na nohy a nechal ho uctivě odejít. Zálibně přitom sledoval Harryho ponožku, zatímco se až do ložnice od vchodu do společenské místnosti po tichém "techtle" ozval pisklavý hlásek:
"Tak krásná! Musí to být určitě těžká a namáhavé střežit vstup do nebelvírské koleje. Dobby rozumí. Tak krásně namalovaná…"

***
Ron se opět choval velice podivně. Neustále pozoroval něco u země a co chvíli vzhlédl k Harrymu.
"Víš, Harry… Nechápu, jak je možné, že jsem si jí nevšiml hned…" Harry se upřímně podivil a tázavě se na Rona zahleděl.
"Ty si jí totiž vůbec nevážíš. Nemáš ji rád. Já bych ji měl rád. Je tak… krásná! A ty ji nedokážeš ocenit. Všiml sis vůbec, jak je pěkná? No tak, Harry, všiml?"
Harry nechápal, o co Ronovi jde. Tomu to však bylo očividně jedno a pořád na něj rozezleně koukal.
"Rone, víš… Já dost dobře nechápu, o kom to tady mluvíš? Koho vlastně nemám rád?"

"Nedělej, že nevíš!" Ronova pihovatá tvář zrudla vztekem a v očích mu začalo nebezpečně jiskřit.
"Přece tvoje ponožka, Harry! Vidíš? Ani tě nenapadne, že bys o ní mluvil. A přitom… je fakt nádherná!" Harry jen naprázdno klapnul čelistí a dál na Rona třeštil oči. Pak si položil jednu nohu na židli a vyhrnul hábit nad kotník.
"Vždyť je to jen… ponožka, Rone!?"
Ron sebou trhnul a napřímil se: "Zatraceně pěkná ponožka, Harry. A když už to chceš vědět, tahle se mi nelíbí. Já mám rád tu druhou. Levou." Černovlasý chlapec opatrně vyhoupl na židli druhou nohu a pomalu odhrnul lem hábitu.
"Je to opravdu jen… Ponožka. Křiklavě žlutá. S fialovým vzorem. Od Dobbyho…" nechápavě si pro sebe mumlal Harry.

Ron se zajíkl. "Vidíš! Už vím, proč ji nemáš rád! Nemáš ji rád, protože ji pletl Dobby. Ale jsi k ní nespravedlivý, víš? A není to obyčejný fialový vzor! Jsou tam vyšité pravé jarní fialky! Vždyť víš, jak mám rád fialky, Harry. Jsou to moje oblíbené květiny." Zasněně se zadíval ke stropu místnosti.
Harry si pomyslel, že se s jeho kamarádem dnes děje něco opravdu podivného.
"Rone, nikdy ses mi nesvěřil, že máš rád fialky. Fialovou barvu nesnášíš!"
Dosavadní lehká červeň v Ronově tváři ztmavla na sytě rudou.
"Ne, ne, ne!!! Vidíš, jak málo mě posloucháš? Vždycky jsem měl rád fialky a fialovou miluju! A takhle je to se vším. Jsi zahleděný do sebe, Harry! Jen sobec jako ty by si mohl nevšimnout tak krásné ponožky! Ale já odhalil, proč ji nenávidíš. Protože ji pro tebe upletl Dobby!!!"
Ron hystericky vřískal na celou ložnici, zdálo se však, že ho nikdo neslyší. Všichni tady se chovali zvláštně! Harry se zamyslel a přestal vnímat výkřiky svého kamaráda, které ho nyní vybízely, aby dal ponožku k adopci. Musí přijít na to, co se tady děje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama