Laskavé Laskonky-2.část

10. ledna 2007 v 20:59 | Fabi |  *Jednorázovky*
Harryho pohled padl na Seamuse. Ležel na ustlané posteli, a před očima si držel knihu. Byla nejspíš mudlovská, protože obrázek na obalu se ani nepohnul. Nad postelí najednou opět zaznělo ono záludné "techtle", a Seamus znenadání vykulil oči na obrázek v knize a začal si ho vzrušeně prohlížet. To Harryho zaujalo a sedl si na postel k němu.
"Co to tam máš tak zajímavého?" zeptal se Seamuse.
"To je divné - četl jsem Lotra už třikrát, a nikdy jsem si nevšiml, jak je tahle postava sexy!" zamyšleně odpověděl Seamus. "Asi si budu muset sehnat nějaký větší plakát… Myslíš, Harry, že je nějaké zaklínadlo, které by dokázalo mudlovský obrázek rozpohybovat jako kouzelnický? Nebo nejlíp tu postavu rovnou zhmotnit?" pokračoval a v jeho hlase bylo slyšet stále větší zaujetí.

"To fakt nevím, ale zkus se zeptat Hermiony - pokud to nebude rovnou vědět, alespoň ti jistě doporučí, kde to máš v knihovně začít hledat…" ušklíbnul se Harry. "A která postava se ti vlastně tak zalíbila?" podíval se zvědavě do knihy. Na otevřené stránce byl obrázek pohledné tmavovlasé dívky se špičatýma ušima. Jela na bílém koni. Před ní seděl na běloušovi nemocně vypadající chlapíček a za ní se na černočerných vranících hnalo několik děsivých jezdců.

"Tahle kráska? Tak to se ti ani nedivím!" Harry se na Seamuse chápavě usmál.
"Co? Jaká kráska?" udiveně na něj pohlédl Seamus. "Ty nevidíš tady tu nádherně záhadnou bytost?" ukázal na temný přízrak, jedoucí v čele pronásledovatelů.
"Cože? Vždyť nemá ani pořádný obličej! Jako by to byl duch…" podivil se Harry.
"Tsss, ty tomu tak rozumíš! Náhodou - je to přízrak, žádný obyčejný duch. To bys mohl rovnou říkat, že vypadá jako Protiva, nebo Skoro bezhlavý Nick! A vůbec - na tohle téma se nebudu bavit s někým, kdo ani tuhle fascinující knihu nečetl! Ignorante! Jdu radši najít Hermionu, ta bude mít určitě větší pochopení pro moji bolavou duši…" ukončil Seamus s pláčem na krajíčku hovor, vyskočil z postele a vyběhl z místnosti.

***
Harry za ním ještě chvíli vyděšeně koukal. Pak nechápavě zavrtěl hlavou a olízl si dolní ret. Odstranil tak poslední zbytky sladkých drobečků ze zákusku od paní Weasleyové. Náhle měl pocit, že zase slyšel tichounké "techtle" a otočil se, aby zjistil, jestli Ron ještě stále stojí u postele a jestli ho ten prapodivný záchvat už přešel.
Ano, Ron stále stál, kde byl, a ne - záchvat ho evidentně ještě nepřešel. Vtom si však Harry uvědomil, že to není jen tak obyčejný Ron. Je to Ron s ohnivými vlasy, ve kterých se odráželo sluneční světlo. Ron s roztomilými pihami a se rty, které jistě ještě chutnaly po řízku, co měli k obědu. Ron s hábitem, který byl kratší, než by měl být, a odhaloval tak jeho nádherné kotníky. Harrymu najednou došlo, že i když se Ron vzteká tak, jako právě teď, je roztomilý.

Au! Letící "Tajemné orákulum" končící v Harryho obličeji už tak roztomilé nebylo. Ale možná to byla právě rána uštědřená orákulem, co způsobilo, že se Harrymu rozsvítilo a něco ho napadlo!
"Rone?" Harry se skrčil a vyhnul se letící křišťálové kouli a letící Prašivce, které Ron použil pro nedostatek vhodnější střelné munice.
"Nepřibližuj se ke mně! Pošli mi ponožku po podlaze, je-li ti život milý!" Ronovi se v očích fanaticky zablýsklo.
"Rone, počkej! Mám návrh," řekl Harry opatrně.
"Jaký?"
"Nejdřív postav Nevilla zpátky na zem a pak si o tom popovídáme," pokračoval Harry vyjednávacím tónem.
Ron vztekle třísknul spolužákem o zem a přitom z Harryho nespustil oči.

"Teď mě poslouchej, Rone.Víš, jak se ti líbila ta moje ponožka?" Ron opatrně přikývl a z koutku úst mu začala zvolna ukapávat slina.
"Co bys byl ochotný udělat pro to, abych ti tu ponožku dal?" Tentokrát se ďábelsky zaleskly oči Harrymu.
"Všechno, Harry! Všecičko!" Ron sepnul ruce a klekl si před Harryho.
Harry odolal tomu, aby Rona přinutil nahého tancovat kolem mopu na podlahu a zpívat si k tomu "Internacionálu" nebo "Kdož sú Merlinovi kouzelníci". V mysli se mu totiž nečekaně vylíhla úplně jiná myšlenka.

"A půjdeš se mnou nahoru do věže? Je to děsně tajný, a já nechci, aby to slyšeli i oni," řekl tajuplně Harry a nenápadně pohodil hlavou směrem k Nevillovi a ostatním.
"Jo. A dáš mi pak tu tvoji ponožku?" zarazil se Ron.
"Ale jasně! Přece bych nikdy nezapomněl na to, co jsem slíbil!" Harry se lišácky usmál.
"A jak si mám být jistý, že to dodržíš?" Ron si Harryho podezíravě změřil.
"Chceš zálohu? Můžu ti dát tady tu kytku. Jen ji budu muset odpárat," zkoušel Harry štěstí.
"Ne, tak to radši ne. Jen tu fialinku nepárej! Dáš mi potom tu ponožku celou, nepoškozenou, nedotčenou… jo?"
"Jasně!" slíbil Harry s vilnou jiskrou v oku, "potom ji určitě dostaneš!"
A Harry s Ronem svorně zamířili ke dveřím.

***
Neville mezitím dění kolem sebe také pozoroval s nechápavě otevřenými ústy... Oči mu zmateně přelétaly od Rona k Harrymu, když vtom se ozvalo chraptivé zakvákání a ze zásuvky u postele jeho nočního stolku vykoukl Trevor. Neville se ho nepřítomně pokusil nacpat zpátky v obavě, aby v tom dnešním blázinci nepřišel k úhoně, nebo aby se neztratil jako obvykle. Jenže právě ve chvíli, kdy k žabákovi sklopil pohled, se projevil účinek laskonky.
"Techtle."
Nevillovy oči se na okamžik potáhly duhovou mžurkou - a náhle věděl, že má tu nejúžasnější žábu na světě.
"Jak jsem tě mohl tak přehlížet?" zoufal si, "jsi tak nádherně zelenkavý a bradavičnatý... Dokážeš mi někdy odpustit, že jsem tě nechal bydlet v šuplíku? Prosím, prosím, alespoň naznač, že bys na to mohl zapomenout! Ó, božský!" Zoufalý Neville posadil Trevora na nejměkčí polštář na posteli, a se zkroušeným výrazem před ním padl na kolena.

"Snad bys mi mohl dát najevo, že mohu doufat. Co říkáš, smím ti dát polibek na usmířenou?" Neville s nábožným vytržením přiblížil své rty k žabákovi a se slastně přivřenýma očima ho políbil.
Když pak ale oči otevřel - s pořádně vylekaným zařváním upadl na zadek. Z jeho postele se vztekle hrabal malý, hubený mužík, nahý jako prst.

"To bych nevěřil, co je to dnes za mládež!" prskal nenaloženě, "člověk se jim léta snaží naznačit, že je zakletý, v jednom kuse utíká a doufá, že se dostane na ošetřovnu, a že mu konečně nějaký lékouzelník naordinuje polibek krásné dívky, aby ho zbavil kletby! Ale to ne - místo toho ho olizuje nějaký drzý fracek s podivným smyslem pro humor! Asi si myslí, že je to hrozná legrace, žrát několik let jen mouchy a slimáky..."

Človíček zamračeně šermoval pravou rukou s výhružně napřaženým ukazováčkem Nevillovi před očima, zatímco druhou rukou se snažil zachránit alespoň zbytek své důstojnosti. "A podej mi nějaký hábit, myslíš, že chci nastydnout?"
"Mechtle."
Na překvapeného Nevilla naštěstí zrovna v tu chvíli laskonka přestala účinkovat.
Poslušně podal muži svůj sváteční hábit a jen zděšeně sledoval, jak se obléká a s několika dalšími nerudnými poznámkami míří ke dveřím do společenské místnosti.

***
Ve vchodu do ložnice se vytvořil malý chumel - Trevor v lidské podobě, Harry s Ronem, a navíc se ještě z druhé strany do dveří pokusil vstoupit Dean, který se právě vracel z kuchyně s plným tácem jídla. Byl právě čas jeho pravidelné malé odpolední svačinky.
Dean se rozhlédl po všech přítomných a klesla mu čelist, což mu inteligentní vzhled zrovna nepropůjčovalo.
Človíček, ve kterého se před chvílí proměnil Trevor, do něj vztekle vrazil, až se z podnosu začaly sypat láhve s máslovým ležákem a višňovým špuntátem, a vyběhl z ložnice.
"Nemůžete dávat pozor? Jste všichni divný? A co to bylo za chlapa? No tak, Rone, už konečně uhni, stojíš tu jako kdybys koukal na baziliška, ty trollí nádhero," oslovil Dean dobromyslně kamaráda.

Harry se nebezpečně napřímil a zařval na Deana: "To odvoláš!"
"A co?" nechápavě se na něj podíval Dean.
"To, cos říkal o Ronovi! To nevidíš, že on je tak dokona- chyt- jedine- úža- nád-…" Harry se doslova zalykal potřebou vyslovit všechna ta slova najednou.
"Že je nádhera trollí? A proč, vždyť tam opravdu tak blbě stojí," už trochu netrpělivě odseknul Dean.
Harryho obličej se stáhl do nepříčetně vzteklé grimasy. Jeho ruka zamířila do kapsy a bleskově vytasila hůlku. Než si kdokoli stačil uvědomit, co se děje, Harry vykřikl: "Avada kedavra!"

***
Celý pokoj náhle jakoby zatajil hrůzou dech...
Všichni přítomní si uvědomili, co se stalo. Že byla vyslovena kletba, která se nepromíjí, a něčí život je nenávratně ztracen.
Někdo z nich se zřejmě již nikdy nezasměje podařené karikatuře profesorky Trelawneyové, která se na papíru bude i dál ochotně pohybovat a poslušně civět do křišťálové koule.
Někdo z nich si již nemusí dělat těžkou hlavu s dvoumetrovým pojednáním o temných lektvarech pro toho bídáka Snapea.
Někdo z nich se nemusí třást hrůzou před zítřejší hodinou péče o kouzelné tvory, kde jim Hagrid slíbil předvést živého desetihlavého bylinodlaka.
Někdo z přítomných se už totiž zítřka nedožije.

Život jednoho mladého chlapce bude zmařen. Utnut, jako když někdo sfoukne svíčku.
Najednou se někdo z nich skácí k zemi mrtev.
Jeho rodina již nebude nikdy víc posílat velikonoční balíček do Bradavic.
Jeho matka bude dlouho plakat pro svého milovaného syna, který zemřel jen kvůli jednomu rozmaru jednoho kouzelníka. Jen kvůli tomu, že někdo vyslovil ta dvě osudná slova, která nesou smrt.
Slova, která právě zazněla v bradavické ložnici.

Ron polknul. Věděl, že to, co bylo vyřčeno, se nedá vzít zpět.
Harry se už sám ulekl svého rozhorlení a tiše se v duchu modlil, aby ta nekonečná vteřina skončila a on zjistil, že si to jen představoval. Že ve skutečnosti řekl jen "Oliž si Nimbus!" nebo "Polib mi hůlku!". Zkamenělé výrazy kamarádů ho však utvrdily v tom, že ani do Chroptící chýše Deana zřejmě neposlal.

Z Harryho hůlky vytrysklo zlověstné smaragdové světlo a zamířilo Deanovým směrem. Harry čekal, že se paprsek už už musí roztříštit o spolužákovo tělo a definitivně mu tak uzmout právo na další život se spoustou dětí a manželkou, která bude péct výtečný mandragorový koláč - když v tom se stalo něco nečekaného.
Zelené světlo se ve vzduchu zastavilo a rozprsklo se na desítky paprsků, některé pomalu žloutly a jiné po chvíli dokonce změnily barvu na světle oranžovou. Nakonec jednotlivé světelné praménky získaly jasné obrysy a Harry v nich rozpoznal… oranžové a žluté smrtizobky.

Malí ďáblíci se vznesli do úrovně lidských očí a začali zběsile poletovat. Nikdo z přítomných se raději ani nepohnul, ale každý již jasně rozpoznával nápisy, formující se v chaotickém poletování smrtizobek.
Oranžový nápis hlásal: "Ty ďasovče! Dlouho jsme se držely, ale teď ti to povíme! Jestli to uděláš ještě jednou, tak už sem nikdy nepřijdeme! Naše povahy a styly jsou zcela odlišné! Otřásls námi do hloubi duše! Fuj! Styď se!"
A několik oranžových ostrých zobáčků se zarylo do Harryho nosu.

A žlutý nápis se přidal: "Né! To ti neprojde! Takové ohavné a nevkusné chování jsme neviděli! Musíme zajít k parapsychogolovi! Ten nám řekne, jestli jseš stoprocentní blbeček, nebo jestli tě posedl nějaký duch z netu! Mysli!"
Žluté hejno se zformovalo do nepodařené podoby draka, a s mohutným prásknutím explodovalo před Harryho obličejem. Místností se rozběhl zápach zkažených vajec, který naštěstí rychle vyvanul.
Celý pokoj si ulehčeně oddechl, když zbylí ptáci vyletěli oknem. Nakonec ještě před Harryho ze vzduchu dopadl malý svitek pergamenu.
Zázračně zachráněný Dean ho celý zkoprnělý popadl a začal předčítat. Jeho hlas zněl, jako by chlapec právě mutoval nebo maturoval.

Milý spotřebiteli!
Jelikož jsi pojedl naše speciální zboží, které by mohlo ovlivnit tvé chování, rozhodli jsme se opatřit naše "Laskavé laskonky" ochranným kouzlem. V důsledku tvého cholerického činu tedy nikdo o život (a doufejme, že ani o nic jiného důležitého) nepřišel! Ale mohlo se tak stát, nebýt naší prozíravosti (děkovné dopisy posílejte po smrtizobkách)! Jako památku na svoji ukvapenost si možná odneseš pár klovanců, ale nic vážnějšího se ti asi nestane.
Pan a Pan Weasley(majitelé firmy Žertovné předměty s.r.o)

PS: Přejeme hodně zábavy se smrtizobkami, hlavně alergikům.

***
Nad Harryho a Ronovou hlavou se ozvalo téměř výsměšné: "Mechtle!"
Všichni účastníci incidentu s kletbou smrti se po sobě zaraženě podívali.
"Co se to tu děje?" ptal se nechápavě Dean, zatímco sbíral ze země tác a zachraňoval svačinu. Ostatní se raději mlčky posadili na své postele a nejistě ho pozorovali.
Vtom se opět otevřely dveře. Všichni se k nim s obavami otočili, ale naštěstí to byla jen Hermiona, která za sebou vlekla vzpouzejícího se a fňukajícího Seamuse.
"Mohli byste mi laskavě vysvětlit, co jste mu dali? Chová se jako blázen a pořád mě nutí, ať si s ním jdu číst do zhmotňovací laboratoře!" kroutila Hermiona rozčileně hlavou.
Nad Seamusem se ozvalo rázné: "Mechtle!". Jako by někomu došla trpělivost…

Seamus se Hermioně vytrhnul, a dotčeně se ohradil: "Do své ložnice ještě trefím sám, dík za doprovod!"
"No, jak myslíš!" odfrkla si Hermiona, "ale až mě příště vytáhneš z knihovny a budeš zas blábolit o nějakém úžasném objevu v mudlovské knize, tak ti ji omlátím o hlavu!"
A tu se, jak ve špatném filmu, nad Ronem ozvalo… ach ano, opět "techtle"!

***
Ron zrovna zíral na rozkacenou Hermionu.
Najednou se jí vrhl k nohám, obě ruce přitiskl ke svému srdci a vykřikl: "Tys jediná! Jen tebe chci navždy milovat, ó sladká dokonalosti! Tak rázně umíš jednat se všemi zlořády! Chci být též trestán tím zvonivým hláskem a peskován tvými odvážnými slovy! Prosím, chci až do smrti být objektem tvé přísné výchovy!"
Hermiona na něj se zaujetím pohlédla.
"Nesnaž se mě tím divadýlkem obměkčit, abych ti půjčila úkol z lektvarů. Budeš se muset snažit sám! A vstaň, než se ti prošoupe hábit na kolenou…"
"Ale lásko! Jak můžeš být tak krutá… Já to přece říkám zcela a naprosto upřímně! Vždycky jsem věděl, že ty jsi pro mne ta pravá, jen jsem se ti to dodnes neodvážil naznačit!" Ron vypadal jako nevinně nakopnuté štěně. Pomalu vstal, a smutně se odvrátil k oknu. Zahleděl se z něj a vypadal, že uvažuje o tom, zda by také letěl tak lehce jako smrtizobky.

To Hermionu trochu zviklalo. Že je Ron šašek, to věděla už dávno, ale že by byl tak dobrý herec… to se jí moc nezdálo. A protože ho sama měla už dávno ráda, začalo jí vrtat hlavou, jestli na těch jeho řečech nemůže být přece jen špetička pravdy. Sice tu nejspíš na všechny působí nějaké podezřelé kouzlo… Ale co kdyby?
Hermiona, ještě stále překvapená Ronovým vyznáním, se v rozpacích sehnula pro list pergamenu, který se válel pod postelí. Zcela zapomenut tam spadl poté, co se Ron začal věnovat Dobbyho návštěvě.
Potichu si pro sebe četla:

Drahý Ronalde,
doufáme, že se chováš slušně, nebo alespoň tak, jako my. Vzhledem k tomu, že jsme nyní seriozní firma, rozhodli jsme se své vynálezy testovat na širším vzorku pokusných... osob. Spoléháme na to, že jako bratr nám ochotně / a téměř nezištně / pomůžeš.
Přikládáme balíček medových "Laskavých laskonek". Účinkovat začínají asi tak deset minut po snědení - napiš nám, jestli jsme tu dobu odhadli správně; nedoporučujeme jich dávat jednomu člověku víc, účinek by se násobil - asi, nebo by mohl být trvalý... Také by testovaný objekt mohl vybuchnout nebo se nekontrolovaně přemístit, kdyby je náhodou zapil máslovým ležákem... A pozor na smrtizobky. Účinek každé porce trvá obvykle jen několik minut.
Dobrou zábavu!

George nebo Fred, vyber si!


"Ronalde, kolik jsi dnes snědl medových laskonek?" zeptala se Hermiona Rona opatrně.
"Asi pět, proč se ptáš, lásko?" Ron se s nadějí otočil a nepřestával na ni zamilovaně hledět.
"Jen tak, s tím si nedělej starosti," odpověděla mu se zamyšleným úsměvem, "víš co? Pojď, zajdeme si do kuchyně pro dýňový džus, a ještě ten úkol ve věži probereme!"
A když spolu ruku v ruce odcházeli, vhodila cestou pergamen do plamenů v krbu.
KONEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama