2.kapitola..."Zůstat tady?Jé"-Druhá část

2. února 2007 v 9:57 | Aydra |  2000 let zpátky? Ach bože!

( Jo jo, takhle jsem se tehdá vyfikla. A pak jsem vřískala do mikrofonu. Ach, ty vzpomínky....)
"... budete se muset se muset chovat jako studentka této školy." dokončil Mrazík a vytrhl mě tím z mého veselého zamyšlení.
"Cože! Ne, ne, ne, to nemůžu, jednak je to úplně šiblej nápad a pak, vůbec nic neumim, z Univerzity Magie mě vyrazili pro neschopnost, vůbec nevim co se tu učíte, a....a..." blekotala jsem jsem o překot, div jsem si neukousla jazyk. To tedy ne! Nic takového! Studovat, TADY, a ještě ke všemu magii, ke které jsem měla odpor od té doby, co mě jeden hnusnej kluk kouzlem zneviditelnil a já pak týden běhala po městě jak šílená a nikdo nevěděl že existuju.
Mrazík se pořád tvářil velice chápavě. (Čti- čučel na mě jako na blázna)
"Slečno, ale jiná možnost tu není. Nebojte, není se čeho bát, nastoupíte do šestého ročníku, vaši spolužáci budou velice milí..." přerušila jsem ho mávnutím ruky.
"Milí? Jo, to jsem poznala už doma, jak jsou lidi milí. Ne, já tohle prostě nechci prožívat znova!" říkala jsem se odmítavým výrazem.
"Rikko, a co mám s vámi podle vás dělat?" zeptal se odevzdaně.
"Někam mě zašít a nechat mě napokoji dokud mě Bruce nevrátí do mý doby. Nic jinýho nechci!" pronesla jsem, opřela se lokty o jeho stůl a složila si hlavu do dlaní. Řekla bych, že jsem teď vypadala skutečně zoufale. Ale to byl taky účel. Třeba Mrazíka obměkčím...
"To bohužel nepůjde..." usadil mě Mrazík.
Tak obměkčení se nekoná. Tolik tedy k mému skvělému plánu vypadat jako troska.
"Rikko, chci vám pomoci. Opravdu to jinak nejde. Myslíte, že byste se přes to nepřenesla?" zkoušel mě přesvědčit dědula.
Povzdechla jsem si pohlédla na něj. Myslel to vážně? To tady mám zůstat, tvářit se jako puberťák, dělat ze sebe Merlina a být nadšená? Úžasné vyhlídky.
"Pod jednou podmínkou." řekla jsem tvrdě.
"A to?" opáčil dědula.
"Nechám si svoje oblečení. Odmítám nosit ty černý hábity. Do vaší doby prostě nepatřím a nechci do ní patřit." oznámila jsem mu odhodlaně.
Mrazík na mě dlouho bez výrazu koukal. Začínala jsem se cítit blbě.
"Nemám z toho radost, ale když jinak nedáte...." odpověděl odevzdaně dědula.
Juchů! Tak tohle kolo vyhrála Rikka.
"Budete si muset pořídit hůlku, učebnice si můžete půjčit, kotlík také, ale nemáte čím kouzlit....Pošlu za vás sovu k Ollivanderovi, snad vám pošle nějakou adekvátní...." přemítal nahlas.
Přikyvovala jsem, jako že chápu, ale ve skutečnosti jsem nerozuměla ani zbla z toho, co tady ten mudrc žvanil.
"A ještě vyvstává otázka vašeho zařazení do koleje..." mluvil dál, vstal a přešel k polici, z níž sundal nějakou divnou kupku látky. Poté to postavil na stůl a já s hrůzou zjistila, že se to hýbe.
"Moudrý klobouk." řekl na vysvětlenou dědula.
Klobouk? Tohle že je klobouk? To je ale hrůza.....
Mrazík hučku zvedl a bez řečí mi ho narazil na hlavu.
"Á, kohopak to tu máme? Ty určitě nebudeš zdejší...." slyšela hlas klobouku ve své hlavě. Nic jsem na to neodpověděla, jen jsem vyděšeně zírala před sebe a čekala, kdy mi ten kus obživlé látky ukousne uši.
"Ano, ano, jsi velice ctižádostivá, také celkem odvážná, jdeš si tvrdě za svým....myslím že už vím, kam tě poslat....." kecal klobouk dál.
"ZMIJOZEL!" vykřikl a já z toho dostala takový šok, že jsem spadla ze židle a rozplácla se na podlaze.
Mrazík se na mě seshora pobaveně culil. Nečum dědku, sám by ses taky lek, bejt v mý situaci....Vyškrábala jsem se nohy a oprášila se.
"Tak tedy Zmijozel. Výborně, seženu vám někoho, kdo vám ukáže, kde je vaše kolej. Také vám vysvětlí, jak to v Bradavicích chodí. Teď už je po vyučování, a většina studentů je venku na pozemcích. Počkejte tam, někoho pro vás pošlu."
Ani jsem se neptala, jak mě dotyčná osoba v tom davu pozná. Se svým oblečením jsem byla nepřehlédnutelná.
"Trefíte ven z hradu?" zeptal se mě dědula.
"Snad jo." přikývla jsem. Dyť to snad nemůže bejt tak těžký, ne? Celkem si pamatuju, kudy sme s Remusem šli....
"Skvěle, takže teď už běžte." ukázal na dveře.
Takhle mě vyrazit, pchh. Sešla jsem dolů po schodišti a šla rovnou chodbou dál. To bylo fajn, dokud jsem se nedostala na rozcestí.
Vyvstala otázka: vpravo nebo vlevo?
Určitě vlevo!
Vydala jsem se daným směrem a za chvíli jsem se ocitla na další křižovatce.
Ententýky.....vpravo.
Pokud jste pochopili můj systém, zřejmě vám došlo, že jsem chodila po hradu jak absolutní magor. Chvíli vlevo, chvíli vpravo, až jsem se nakonec ztratila.
Teď jsem zrovna stála v chodbě ( to je ale překvapení ) před nástěnným kobercem a do hlavy se mi hrnula krev.
"Sakrááá!" zařvala jsem.
"Proč tady nemaj na zdech šipky!" zakřičela jsem znovu do ticha prostoru.
Pak jsem začala kopat do zdi.
"Blbá zeď, blbej hrad, blbej Bruce!" neustávala jsem ve svém výlevu.
"Jestli budeš takhle pokračovat dál, buďto si ukopneš nohu nebo do tý zdi prorazíš díru..." ozval se vedle mě nevzrušený hlas.
Trhla jsem sebou a ohlédla se. Hned vedle stál asi šesnáctiletý kluk s velice zachmuřeným výrazem a v ruce držel knížku. Lidi, teda, já se mračit umim, ale tenhle týpek v tom byl zřejmě odborník. V jeho napruzeném vzezření ho jenom podporoval jeho vzhled. Měl bledou pleť, hákovitý nos a černé mastné vlasy kousek nad ramena. Copak v týhle době neznaj šampon? To je tedy úchvatné.
"Díky za upozornění, myslim že radši prokopnu tu zeď." odsekla jsem a ještě jednou jsem to do stěny pořádně naprala.
Bohužel, kluk měl nejspíš pravdu.
V noze mi hnusně křuplo.
"Aúúú, sakra!" zaklela jsem, a začala skákat na jedné noze po chodbě jako idiot.
Kluk znechuceně protočil oči a zavrtěl hlavou.
"Ty tu seš asi nová, že jo." zeptal se znovu tím nezaujatým a přesto tak chladným tónem.
"Postřeh!" křikla jsem na něj ze vzdálenosti pěti metrů, kam jsem zatím doskákala.
"Nevíš jak se dostanu ven na pozemky?" zeptala jsem se, když jsem opět stála oběma nohama na zemi.
"Vim." odpověděl, ale dál stál a koukal na mě. Došlo mi, že si mě prohlíží. Nejdřív moje oblečení, hezky odshora dolů, potom mi hleděl do očí a odhadoval mojí povahu. Byl jako rentgen, fakt.
"No, a nemoh bys mě tam dovýst?" pokračovala jsem trochu podrážděně, protože mi vadil jeho pohled.
Kluk něco zabručel a pokračoval chodbou dál, směrem, jakým měl původně namířeno. Než mi došlo, že mi ukazuje cestu, byl už několik metrů přede mnou.
"Hej, hej, hej, počkej chvilku." běžela jsem za ním. Ani nezpomalil, mezek. Dohnala jsem ho a šla přímo vedle něj. Zdálo se, že mu moje přítomnost vadí, ale zároveň jsem mu byla docela ukradená. Byl to zvláštní člověk.
"Z jaký seš koleje?" zeptala jsem se se zájmem.
"Zmijozel." zavrčel.
Aha, pán není moc komunikativní.
"Vážně? Já taky. Jsem Rikka." oznámila jsem mu za pochodu a napřáhla ruku. Podíval se na mě takovým zvláštním pohledem a nic neříkal. Nakonec mi však ruku stiskl a řekl: "Severus."
Severus! Bože! A předtím Remus! Proč tady jméno každýho tvora končí na -us! Tohle je vážně divná doba....
"Odkud seš?" promluvil potom.
Úspěch, trochu se rozkecal.
"Z budoucnosti, přesněji z roku 3978. Strávim tady v tom ústavu tak rok a pak se snad dostanu zpátky...." řekla jsem popravdě.
"A to mi mám jako věřit?" uchechtl se výsměšně.
"A proč jako ne?" vrátila jsem mu to stejným tónem.
Na to už nic neodpověděl a mlčky jsme došli až ven na trávník.
Beze slova pokračoval dál až k velikému stromu, kde si sedl , opřel se o kmen, rozevřel si knížku a začetl se.
Sedla jsem si vedle a pozorovala okolí. Nikdo už mi nevěnoval moc pozornosti, jen na mě občas někdo zvědavě koukl. A všimla jsem si také znechucených pohledů, které lidé vrhali na mého souseda.
"Co ještě chceš?" zeptal se otráveně Severus, když si všiml, že není sám.
"Navázat přátelský kontakt." řekla jsem otevřeně. Jo fakt, tenhle týpek mě velice zajímal.
Zaraženě na mě zíral. Asi se s tímhle nesetkával moc často.
"Tak...do jakýho ročníku chodíš?" pokusila jsem se o nějakou duchaplnou větu.
"Do šestého..." odvětil pomalu a stále na mě koukal.
Tolik tedy k té duchaplnosti. Ale aspoň chodil do stejného ročníku jako já.
"No....a... baví tě to tady?" pronesla jsem další inteligentní věc.
"Celkem jo." odpověděl a konečně mě přestal probodávat pohledem. Zamračeně se díval směrem k jezeru, odkud přicházela parta čtyř kluků a hlasitě se něčemu smáli. Severusův naštvaný výraz se ještě prohloubil, když parta přišla blíž.
"Á, podívejme Srabus a nějaká hezká slečna.To bude asi Rikka." uslyšela jsem promluvit jednoho ze čtyř příchozích.
"Jo, to je Rikka." promluvil další hlas a já v něm rozeznala Remuse.
"Tomu se pánové říká "Kráska a zvíře" " zachechtal se teď jiný hlas.Všichni se zasmáli.
Severus sevřel ruce v pěst až mu klouby zbělely. Mě to silně namíchlo. Připomnělo mi to časy, kdy jsem chodila na Univerzitu Magie a podobná parta v čele s Jimmym mi tam dělala z života hotové peklo. Právě teď jsem se rozhodla, že nedopustím, aby Severus dopadl tak jako já. I když... já nedopadla nijak špatně. Když to vezmu kolem a kolem moje práce mě uživí a to mi stačí. Ale prožívat ten hnusnej pocit, když jste sám a útočí na vás okolí, to není nic moc pěkného. A teď se ve mě projevilo něco, co je silně v rozporu s mým zaměstnáním- ochota někomu pomoct.
Kde se ve mě ta šlechetnost bere?
Tvrdě jsem se podívala na toho kluka, co měl onu debilní poznámku, ale nic jsem ještě neřekla. Probodávala jsem ho pohledem a čučela na něj, Můj výraz byl teď tolik podobný tomu Severusovu, až jsem se lekla, že na mě má neblahý vliv.
"Rikko, nebude ti vadit, když si přisednem? Přece nechceš trávit takový hezký odpoledne tady se Srabusem, ještě od něj něco chytneš..." promluvil teď nějaký brejloun, co měl vlasy rozježené, jako kdyby ho někdo strčil před extra velký větrák.
Ještě než stačil Severus jakkoli zareagovat, řekla jsem otevřeně: "Díky, ale myslím, že budu radši riskovat nákazu, než abych poslouchala vaše blbé narážky. Těšilo mě." kývla jsem a dala najevo, že už mě nezajímají.
"Slyšels to Pottere, vypadněte." ušklíbl se Severus.
To byla od Seva menší taktická chyba. Nejen že teď touhle poznámkou naštval Pottera a jeho přátele, ale zároveň mě to stavělo do situace, kterou jsem buďto musela urovnat, nebo se přidat k Severusovi, vytáhnout hůlku, namířit na své protivníky, kteří na nás velice nebezpečně zírali a bránit se.
Ve svém plánu jsem našla hned dvě drobné chybky.
Zaprvé: Nemám hůlku.
Zadruhé: I kdybych tu hůlku měla, neumím jí používat.
Tudíž vyhrála první možnost, a to sice urovnat celou situaci a zklidnit těch pět namíchnutých osob, co se vyskytovaly v mém bezprostředním okolí.
"Ale no tak.... neblbněte..." snažila jsem se o smířlivý tón.
"Nepleť se do toho!" zasyčel na mě Severus.
No tedy! Tohle byla rána pod pás!
"Asi tě budeme muset naučit slušenému chování, Srabusi. Takhle se s dámou nemluví." prohlásil jeden člen party a namířil na Seva hůlkou.
Někdo se mě zastal? Zřejmě Severuse opravdu nesnášej, když mě ani po mé poznámce nezavrhli. Ale já už se rozhodla.
Vstala jsem.
Bohužel, jak už to tak většinou ironie osudu zařídí, zrovna v tu chvíli ten kluk vyslal kouzlo, které bylo určeno Severusovi a napálilo to do mě.
Zasáhla mě tlaková vlna (ehm ehm, to je jak ze sci-fi románu) a odmrštila mě kamsi do dáli. Vnímala jsem jen to jak letím několik metrů a najednou jsem dopadla.
Ovšem ne na trávu, ale přímo do vody.
Uslyšela jsem cáknutí a obklopil mě chlad Bradavického jezera.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama