2.kapitola.." Zůstat tady ?Jé" - První část

2. února 2007 v 9:56 | Aydra |  2000 let zpátky? Ach bože!

( No jo, zase já. Proč na všech fotkách vypadám tak nevinně? Nepochopim. )

Pomalu se mi začínala vařit krev v žilách. Momentálně mi bylo úplně jedno, že na mě okolí civí jak na utečeného trestance. Bruce mě poslal do minulosti.
Do dva tisíce let vzdálené minulosti.
Asi někoho zabiju.
Rychle jsem vytáhla svůj kryptex a křikla "Bruci!" . Efekt to mělo okamžitý. Na obrazovce se mi ukázal Brucův překvapený obličej.
"Jé, ahoj Rikko..... hmm...vypadáš nějak naštvaně, stala se nějaká chyba?" zeptal se mě nevinně.
"TO SI PIŠ, ŽE SE STALA CHYBA TY IDIOTE!" zařvala jsem. Bruce sebou polekaně škubl.
"Poslal si mě dva tisíce let zpátky! Ne dvě stě, dva tisíce! Si to největší pako, jaký jsem kdy poznala!" pokračovala jsem rozezleně dál. Ale Bruce zareagoval jinak, než jsem čekala.
"Dva tisíce let? Ale to je úžasný! Dostal jsem tě za bariéru!" jásal celý nadšený svým úspěchem.
"DĚLÁŠ SI ZE MĚ SRANDU? OKAMŽITĚ MĚ POŠLI ZPÁTKY!" vyjela jsem na něj nepříčetně. Bruce trochu zchladl, ale dál zaníceně pokračoval.
"Ale co tě to napadá, takhle daleko se ještě nikdo nedostal, je to pro tebe úžasná příležitost k prozkoumání starýho světa!"
"Kašlu ti na starej svět! Mám ho plný zuby! Nechci tady bejt a nebudu tady! Víš vůbec, jaká je to zaostalá doba? Bůhví čeho všeho jsou tu lidi schopný! Ne, nic takovýho, chci okamžitě zpátky!" trvala jsem na svém. Poté jsem se rozhlédla kolem sebe. Zíralo na mne asi padesát lidí, všichni měli ve tváři úplně shodný výraz absolutního šoku.
"No jo, no jo, ale děláš chybu." řekl zklamaně Bruce. Pak jsem viděla jak znovu spouští přístroj. Rozptylovač hmoty chvílí hučel, poté začal slabě vibrovat a pak náhle umlkl. Technik se tvářil velice zaraženě a po chvíli váhání začal stroj rozebírat.Zatímco já jsem nevrle podupávala nohou,on si něco tiše brumlal.Pak se zvedl a pohlédl na mne.
"Hm, asi tam budeš muset ještě chvíli vydržet, tenhle krám právě vypověděl službu." oznámil mi tónem, jako kdyby říkal, že Slunce vychází na východě.
"COŽE!" zaječela jsem a celý dva čumilů sebou škubl.
"Je mi líto Rikko, ale...." začal Bruce.
!Tvůj názor je mi putna! Já tady nezůstanu! Je to středověk!"
Bruce se zatvářil zklamaně.
"Promiň Rikko, ale dokud to neopravim, nemůžu nic dělat. Budeš to muset vydržet."
"Jak dlouho?" zeptala jsem se s obavami.
"No...." začal zeširoka Bruce ".... předpokládám že se mi roztavilo pár drátů, potom taky urychlovač a spousta dalších věcí je těžce rozbitá, takže...... ne víc jak jeden pozemský rok..." dokončil zamyšleně.
"Jeden rok...." opakovala jsem nevěřícně. Pak jsem s jistou dávkou samolibosti vytáhla jeden kruhák a výhružně ho podržela před kryptexem, tak, aby ho viděl i Bruce.
"Bruci, zlatíčko, ty určitě víš, co je tohle, že?" zeptala jsem se nevinně.Osoba na mé obrazovce jen zbledla a polkla.
"Ano, přepokládám, že to víš. Buď si jistej, že až se vrátim domů, zarazim ti to do krku a budu s tim pomalu otáčet. A věř mi, že i když je to skvěle nabroušený, dost to bolí." zírala jsem na něj výhružně.
"Hm... Rikko, nedělej ukvapené závěry...." řekl trochu vykolejeně Bruce.
"Ale Bruci, já vůbec nedělám ukvapené závěry. Počítej s tím a věz, že si to náramně užiju. A čím déle ti oprava bude trvat, tím déle ti s tím nožem budu v krku otáčet a pak mě to možná přestane bavit a podívám se i na jiný části tvýho prašivýho těla!" dokončila jsem a dívala jsem se mu přímo do očí.
"Jo, tak.... to, já se budu snažit...." řekl a sklopil zrak.
"Ve tvém vlastním zájmu." ukončila jsem náš rozhovor zaklapnutím kryptexu a jeho následným zasunutím do své kapsy. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Moje obecenstvo stále zaraženě přihlíželo a sem tam si někdo něco mumlal.
"Na co tak zíráte?" vyjela jsem na ně. Všichni sebou trochu trhli, ale nikdo neodpověděl.Odevzdaně jsem jsem se na ně zadívala a zastrčila jsem si kruhák za pas.
"Mohl by mi někdo říct, kde to sakra sem?" zeptala jsem se už o něco příznivějším tónem.
"V Bradavicích…" uslyšela nějaký slabý hlásek.
"A to je jako co?" zeptala jsem se podezřívavě.
"To je škola čar a kouzel." řekl teď zase někdo jiný, zřejmě nějaký kluk.
"Čáry a kouzla? Děláte si ze mě srandu? Dyť vy přece čarodějnice upalujete..." projevila jsem své chatrné znalosti.
"To se dělalo ve středověku, teď je jiná doba." ozval se znovu ten hlas.
Spolkla jsem svou odpověď o tom, že tohle JE středověk, tedy alespoň pro mě. Nadlouho jsem se zamyslela.....škola čar a kouzel....no, nemuselo by to být tak strašné vzhledem k tomu, že jsem jako malé dítě chodila na Univerzitu Magie, odkud mě ovšem po několika letech vyrazili. I když, vyrazili, to není to správné slovo. Já odtamtud chtěla vypadnout, protože mě jiné děti mlátily... byla jsem tak trochu outsider, víte? Jenže naši o něčem takovém nechtěli ani slyšet, takže jsem to musela provést jinak. Zaklínala jsem koho jsem mohla a stal se ze mě ten největší poděs, jaký kdy po Univerzitě chodil.
Ale mé úsilí se vyplatilo. Zakrátko už jsem byla předvolána k řediteli, vyslechla jsem si spoustu řečí o svém chování a nakonec jsem ten ústav i ty odporné lidi nadobro opustila. Pak jsem si sbalila své saky paky, utekla z domu a načerno se propašovala do jiné země, do Starku. Tam jsem se rozhodla, že udělám všechno pro to, aby mi už nikdy nikdo neubližoval a přidala jsem se k nájemným zabijákům. Chvíli si mě školili a po čase se ze mě stala ta finální verze Rikky, která teď stojí na trávníku před středověkým hradem, a je očumována spoustou cizích lidí.
"Je tady někde nějaká osoba, co to tady řídí? Potřebovala bych s ní mluvit." houkla jsem na své okolí.
"Jistě.Poď, dovedu tě tam." vystoupil z davu kluk, asi stejně starý jako já, který předtím mluvil. Působil dosti nezdravým dojmem. Byl celý otrhaný a ušmudlaný, ale jinak vypadal docela mile. Otočil se a rukou mi naznačil ať jdu za ním.
"Děkan." usmála jsem se (já se usmála? no to je tedy gól, asi už mi hrabe) a následovala jsem ho. Když jsem šla po jeho boku tak jsem si prohlížela okolí. Vešli jsme do hradu, kluk mě vedl různými chodbami a při tom se vyptával.
"Odkud si? Najednou si se tam objevila ve vzduchu a spadla..." začal trochu váhavě.
"Hm, řiká ti něco přesun v čase?" řekla jsem opatrně. Ještě jsem nevěděla, v jak technologicky vyspělé jsem době.
Kluk se zastavil a pozorně se na mě podíval.
"Ty si z jiné doby?" zeptal se nevěřícně.
"Jo, vadí?" rýpla jsem do něj.
Kluk jen zavrtěl hlavou a ukázal na mé oblečení. "Ne, mělo mě to napadnout, soudě podle toho co máš na sobě...."
"Hele, tohle je v mý době úplně normální jasný?" odsekla jsem.
"Já neřikal, že se mi to nelíbí..." usmál se na mě a znovu vykročil. "Přinejmenším, je to hodně zajímavý. Z jakého si času?" pokračoval dál zvědavě.
"Z roku 3978. Přesně dva tisíce let dopředu." oznámila jsem jakoby nic.
Můj průvodce se znovu zarazil a díval se na mě.
"Šokovaný?" prohodila jsem škodolibě. Jé, lidičky, ani nevíte jak ráda někoho něčím překvapuji, nebo ho uvádím do rozpaků.
"Tak trochu..." odpověděl popravdě.
"Jsem Rikka." napřáhla jsem k němu ruku, protože jsem už chtěla vědět, s kým mám tu čest.
"Remus." potřásl mi rukou. Remus? To je hodně divný jméno, ale co taky můžu čekat od tohohle letopočtu, že jo.
Pokračovali jsme dál v cestě.
"A jak si se sem dostala? Podle toho, jak si byla vzteklá to asi nebyl cíl tvé cesty, ne?" zeptal se Remus vychytrale.
"Ne, to fakt nebyl, já jela za babičkou. Bruce říkal, že je ten rozptylovač hmoty úplně super, tak jsem s tou cestou v čase souhlasila no a tohle je výsledek, dostala jsem se za Bariéru. A teď se ten jeho křáp rozbil, takže tu musim trčet, dokud to neopraví." rozkecala jsem se zaníceně. Podle Remusova výrazu mi došlo, že pochopil asi tak třetinu toho, co jsem řekla.
"Kam mě to vlastně vedeš?" nadhodila jsem potom.
"Za Brumbálem."
"To je co?" zareagovala jsem bystře.
"To je KDO, Brumbál je ředitel." usmál se na mě Remus pobaveně.
Radši už jsem byla zticha a nijak se neprojevovala. Došli jsme až k velkému kamennému chrliči a já čekala co se bude dít dál.
"Kuře pod postelí!" pronesl hlasitě můj společník a náhle se chrlič dal do pohybu a za ním se objevilo točité schodiště.
"Brumbál vymýšlí podivná hesla, ale na to si zvykneš. Tak poď." šťouchl do mě Remus a společně jsme vystoupali po schodišti až ke dveřím, kde Remus zaklepal.
"Dále." ozvalo se zevnitř.
Vstoupili jsme a na mysl mi náhle přišla jediná věta: Kde jsem se to octla!
Ten člověk co seděl za stolem....snad radši nepopisovat. Přesně takhle bych si představovala dědečka Mrazíčka.Divíte se jak tohle znám? Tahle šílená pohádka u nás stále přetrvává, ani nevím proč. Ale jedno vím jistě- když jsem byla malá tak jsem se dědečka Mrazíčka k smrti bála. Nevím z jakého důvodu. Prostě asi nemám ráda staré děduly, co mají vousy až na zem, na sobě hábit jak z jiné dimenze a na tváři strašlivě přívětivý výraz.
Takovéhle typy mě vždycky děsily a teď se mi trauma z dětství vrátilo. Polkla jsem.
"Dobrý den Remusi, kohopak mi to sem vedeš?" zeptal se se zájmem Mrazík.
"To je Rikka, pane, ona..." nedořekl a skočila jsem mu do řeči.
"Přišla z budoucnosti a nemůže se dostat zpátky. Tak doufala, že si s vámi bude moci promluvit o svém možném pobytu zde." řekla jsem suverénně. Tahle mluva ve třetí osobě mě vždycky pobavila. Mrazík, neboli Brumbál, jak mi právě došlo, se na mě se zájmem podíval.
"Z budoucnosti?"
"Jo jo, ale nejsem tady z vlastní vůle, stala se totiž menší chybka..." spustila jsem a postupně tomu dědulovi vysvětlila, jak jsem se sem dostala.
"Aha, jistě." pokýval hlavou Mrazík. "Remusi, děkuji ti, teď už běž, chci si tady se slečnou promluvit o samotě." požádal mého průvodce.
Remus odešel a já zůstala sama v místnosti s tím.... s tím....s člověkem co na mě zíral jako by mi si mě chtěl dát k obědu.
"Tak se posaďte, slečno." ukázal na židli naproti jeho stolu
S menší nechutí jsem si dřepla.
"Pokud zde chcete zůstat do té doby, než váš přítel stroj času opraví....." odmlčel se a mě se zatajil dech. Tak co. Budu muset vysmejčit celej hrad? Budu muset dědulovi zazpívat? Ta myšlenka mě dosti pobavila, vzpomněla jsem si, jak jsem se nedávno při honbě za svou další obětí musela vydávat za zpěvačku. Tenkrát jsem toho nebožáka málem zabila svým ječením.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama