4.kapitola..."K čemu je vlastně škola?"-Druhá část

2. února 2007 v 10:21 | Aydra

(Tak takhle se většinou tvářím když něco nechápu, jsem překvapená, nebo se nadlouho zamyslím. Prostě takový typický dementní výraz…)
"Ehm…kam se jde teď?" řekla jsem nezávazně, abych nějak odvedla pozornost od své osoby. A taky proto, že Sevík už dosnídal. Teď by tedy měla následovat nějaká akce, pokud tady ovšem nechce dřepět celý den.
"Na formule." Odvětil prostě a vstal.
Formule? A to je jako sakra co? Popadla jsem svou probíjející hůlku a vyrazila společně se Severusem směrem z Velké síně.
"Co sou to ty formule?" zeptala jsem se při cestě.
Severus se okamžitě zastavil a změřil si mě velice podezřívavým pohledem.
"Seš si jistá, že vůbec umíš kouzlit?" prohlásil s přimhouřenýma očima.
"No jasan! Teda….eee…vlastně, umim jen jedno kouzlo…" odpověděla jsem po pravdě s nevinným výrazem. Vážně, jediná věc, kterou jsem za těch pár let nezapomněla je levitační kouzlo. Nejužitečnější, co jsem se kdy naučila. Pomocí tohohle jsem se taky nechala vyrazit s Univerzity. Poté, co půlka školy poletovala po areálu vzhůru nohama, si ředitel konečně řekl, že mě má po krk. Ale trvalo mu to docela dlouho, než si to uvědomil.
Sevík na mě pořád koukal jak na nějaký veliký trapný evoluční omyl
"A co teda sakra děláš v šestym ročníku!" vybafl po chvíli a znovu vykročil.
"Nemyslíš si, že bych mezi prvňákama trochu vyčnívala?" řekla jsem sarkasticky a šla hned vedle něj. Na tohle už mi neodpověděl. Asi jsem ho znechutila.
Po chvíli jsme konečně došli k cíli naší cesty, což jsem poznala podle toho, že jsme vstoupili do místnosti s několika lavicemi a Severus se usadil do předposlední lavice. Došlo mi, že tohle bude asi učebna. Nutno podotknout, že dost stará a omšelá. Ale na to si asi budu muset zvyknout…
Sedla jsem si vedle Severuse a pohodlně se rozložila na židli. Můj soused to nijak nekomentoval, což jsem brala jako celkem veliký pokrok v našem vztahu. Minimálně to, že mi hned na místě nepodkopl židli muselo svědčit o tom, že si na mě začíná zvykat.
Najednou do mne někdo zezadu dloubl.
Tady to už fakt přestává bejt k vydržení! To na sebe lidi prostě nedokážou upozornit bez toho, že by do vás hned něčim píchali?
S velice vražedným výrazem jsem se otočila a vzápětí ztuhla.
Remus s tou jeho šílenou partou byl usazenej hned za náma a usmíval se na mě.
Nikdy jsem nedokázala předpovídat budoucnost. Pár lidí mi řeklo, že na to prostě nemám vlohy. Pár lidí mi řeklo, že jsou na světě důležitější věci než věštění. Pár lidí mi řeklo, ať du se svými osobními problémy otravovat někoho jiného.
Ale teď se ve mně něco zlomilo a já náhle uviděla jasnou zprávu z budoucna..
S těmahle čtyřma individuama za zády budou velký problémy.
"Kuk!" pozdravil mě Remus.
"Hé, nazdar…" vypadlo ze mě připitoměle, protože jsem právě uvažovala nad tím, který z mých předků byl věštec.
"Á, Rikka…" uslyšela jsem Siriusův hlas, kterým dával najevo, že by radši řekl "Á, ta nehorázná kráva s copánkama."
"Rikko, tohle je Sirius, toho už si poznala, a tady tohle je James a vedle mě sedí Petr." Představil mi Remík své praštěné kamarády.
"Těší mě." Odpověděla jsem hlasem, co jasně naznačoval, že mě to netěší ani v nejmenším.
Ti tři si mě změřili celkem temnými pohledy a Remus se tvářil trochu rozpačitě.
"No dobře, tak teď už se všichni známe, tak co kdybychom si dali mír?" navrhl smířlivě Remus a tvářil se jako že to považuje za opravdu dobrý nápad.
"Pokud nebude mít tady pán…" nadhodila jsem a demonstrativně kývla hlavou na Siriuse "další idiotské poznámky ohledně mě nebo Severuse, budu absolutně klidná." Dokončila jsem svůj proslov a čekala co na to řekne.
"Chceš abysme nechali napokoji Snapea?" ozval se James velice nesouhlasným tónem. Já jsem se jen podivila nad Sevíkovým příjmením, ale pak jsem pokračovala dál.
"Přesně tak." Usmála jsem se rozradostněna, že to pochopil. Když bude souhlasit, aspoň mám klid, protože se nebudu muset s nikým rvát. Jakékoli bitky mě nikdy moc nebraly a když se to tak vezme, ani zabíjení jsem ještě nedělala s maximálním potěšením z dobře vykonané práce. Tím ale nemyslím že zabijáci jsou běžně vraždící fanatici, co touží jen po krvi a mordují ostatní bytosti z vlastního potěšení. V podstatě jsou to jen lidi, co se nějak snaží uživit.
Protože pracovních příležitostí je na Starku fakt málo.
Tudíž se není čemu divit, že jsem dopadla takhle, ale ani mě to moc nemrzí. Když si člověk zvykne na tu občasnou vraždu za dobrý peníz a trochu krve (ale ne moc, jatka jsem nikdy nepreferovala, a když to tak vezmu, nejradši zabíjím lidi přece jen nějakým klidnějším způsobem než kruháky, třeba jedem…. Ale když to nevyjde, co má pak člověk dělat? Prostě použít to, co má po ruce) není to vlastně žádná hrůza.
A čím míň práce budu v tomhle světě mít, tím líp, protože je mi jasné, že když tu někoho zabiju, určitě za to nedostanu zaplaceno a Yuna vždycky říká "Nepachti se s tím, z čeho nemáš zisk."
A proto mě poněkud vyvedla z míry Siriusova odpověď.
"Tak to ani omylem." Řekl rozhodně.
Bezvadný, takže jsem se teď stala oficiálním nepřítelem týhle party, jelikož pokud budou otravovat Sevíka, budou otravovat i mě, takže já se zase s nima budu muset hádat, čímž je ještě víc naštvu, a takhle to pude pořád dokola a dokola…
"Fajn, jak chceš." Pokrčila jsem rameny. "Tvoje mínus." Dodala jsem ještě a náhle mou pozornost upoutalo něco co vstoupilo do třídy.
Bylo to hodně malé, drobné a cupitalo to směrem ke katedře.
Zpočátku jsem si myslela, že je to nějaký tvor, o kterém se máme jako učit.
Až pak, když se tvor usadil na židli za stolem mi došlo, že to bude nejspíš profesor.
"No to je hrůza!" Ujelo mi.
"S dovolením slečno, jmenuji se Kratiknot." Ozval se učitel a trochu odměřeně se na mě podíval.
Kratiknot? Zdá se, že se zdejší lidi vsadili, kdo z nich bude mít horší jméno.
"Vy budete jistě ta nová studentka, že?" zeptal se už více přívětivým tónem
"Jo." Odvětila jsem.
Kratiknot chvíli pohledem odhadoval mojí povahu, ale pak se vyptával dál.
"Vaše jméno, slečno?"
"Rikka." Řekla jsem a pár lidí se po té poznámce ušklíblo.
"Příjmení…" zasyčel vedle mě skoro neslyšně Sevík.
Uch, tak s tímhle jsem nepočítala. Moje příjmení. Nemám ho ráda, zní divně. A celý moje jméno pak dostává takový drnčivý ráz.
Ale sakra, to si prostě nemůže vystačit bez toho blbého přídomku?
"No jo, Raddleová." Pronesla jsem otráveně.
Bylo skutečně překvapivé, jakou ta poznámka vyvolala reakci.
Můj soused se začal dusit. Profesor vykulil oči a šokovaně koukal. Zbytek třídy včetně idiotů za mnou se tvářil nadmíru vyděšeně a sem tam si někdo něco mumlal.
Jak v blázinci, jak v blázinci….vážně.
Podívala jsem se na Sevíka, kterého, ač se snažil aby to na něm nebylo vidět, mé jméno očividně dost vykolejilo.
"V životě si neslyšel podobný příjmení?" zeptala jsem se jedovatě, protože na mě koukal jak na něco s půlkou hlavy a druhym zadkem.
Ale abych byla přesná, takovýhle věci se ve vesmíru vážně vyskytujou.
"Právě že slyšel." Odpověděl mi stejným tónem a jeho tvář konečně získala ten starý známý nabručený výraz.
Otočila jsem se zpátky na profesora, který na mě ještě hodnou chvilku čučel, pak se probral, odkašlal si a řekl: "Ano…tak…Raddleová…to je vskutku…zajímavé…."
Nevim co je na tom zajímavého. Ač svoje příjmení nesnáším, je to pořád lepší, než kdybych se jmenovala třeba Rikka Brumbálová, nebo Rikka Kratiknotová…
Hrůza! Brr!
"Dobrá, takže dnes…" promluvil profesor hlasitě aby zarazil to šuškání, které měli na svědomí mí znepokojení spolužáci, "se budeme učit, jak vyčarovat podnos s konvicí čaje a hrníčky. Jistě jste už toto kouzlo někde viděli, tudíž chápete, že v mnoha situacích je velice užitečné. Formule zní Pefectorum a nacvičíte si jí nejdříve nahlas a až později jako neverbální zaklínadlo…" povídal Kratiknot a gestikuloval u toho rukama.
Já jsem jen s pitomým výrazem zírala před sebe.
Až se vrátím zpět do svého času a povím Yuně, že jsem se učila vyčarovat konev čaje, složí se smíchy na zem a v obrovských křečích zemře.
Podívala jsem se na Sevíka, co jako hodlá provádět.
Můj soused ležérně popadl hůlku, mávl s ní ve vzduchu a zamumlal Pefectorum.
Nic se nestalo.
Zkusil to znovu, ale žádná odezva.
Povzdechla jsem si a vzala svou jedinou učební pomůcku. Hůlka mě nezapomněla řádně praštit.
Na tohle se budu muset zeptat Mrazíka. Proč mě to pořád probíjí?!
Pokusila jsem se odkoukat to mávání hůlkou od ostatních, ale při svém prvním pokusu jsem Sevíkovi málem vypíchla oko.
"Jé, pardon…" usmála jsem se provinile a Severus mě sjel ledovým pohledem.
"Tak jo, raz, dva, tři…." Připravovala jsem se na pronesení zaklínadla.
"Pefectorum!" houkla jsem a radši zavřela oči.
Nevím co jsem čekala. Že se mi to povede? To ani tak ne. Spíš jsem se obávala že něco odpálím.
Odpálila jsem bohužel sama sebe.
Respektive, má hůlka mě odpálila.
Jednoduše se rozhodla, že mi tentokrát dá opravdu pořádný šok. Hlasitě to zapraštělo a já dostala takovou ránu, že jsem zaječela a mrskla hůlkou co nejdál od sebe.
"Slečno, co to bylo!" vyjekl Kratiknot a celkem vyjeveně koukal, jak mi mezi prsty praská elektrické napětí a mé vlasy získaly pětinásobek svého původního rozměru.
"Co já vim sakra!" vyjela jsem a měla chuť se sebrat a jít Mrazíka podříznout. A to jsem prosím člověk docela nenásilný!
"Ten krám mi prostě dává rány! Nevim proč, ale jestli tady mám něco dělat, tak ne s takovouhle hůlkou!" vrčela jsem a moc jsem nevnímala udivené pohledy svých spolužáků. Dokonce i Sevík se na mě zkoumavě zahleděl, ale pak se prostě ušklíbl jako by mi říkal "asi máš problém, ale mě je to šumák".
"Omluvte mě, musím si něco zařídit…." Vyštěkla jsem, zvedla se, několika dlouhými kroky došla k hůlce (prásk) a jednoduše odpochodovala z hodiny.
Půjdu tu zatracenou věc omlátit Brumbálovi o hlavu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fabi Fabi | E-mail | 3. února 2007 v 12:19 | Reagovat

HEYYYY já chci pokračování...........!!!!!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama